Seminář o komunistické diktatuře

Zpráva o semináři

 

Reflexe komunistické diktatury v České republice a v Německu

Workshop Společnosti Bernarda Bolzana (22.-23.2. 2007)

Finančně podpořili:

Stiftung für Aufarbeitung der SED-Diktatur

Česko-německý fond budoucnosti

Zpráva o akci

Na semináři se setkali studenti, doktorandi a učitelé Filosofické fakulty UK, historici z dalších, zejména pražských institucí, čeští zainteresovaní novináři, němečtí historici a novináři a čeští i němečtí politici, kteří se tématem reflexe komunistické minulosti déle zabývají. Setkání se uskutečnilo v době, kdy Poslanecké sněmovna Parlamentu ČR schvalovala návrh zákona o zřízení Ústavu paměti národa a kdy se znovu, v důsledku efektivnějšího otevírání příslušných archivů, veřejně tematizovala problematika spolupracovníků Stb. Zejména pro českou stranu se tak jednalo o diskuze vrcholně aktuální.

První den semináře měl převážně informativní povahu. Po úvodních slovech děkana FF UK Michala Stehlíka a místopředsedy Senátu parlamentu ČR Petra Pitharta se odehrával pod taktovkou německých referentů. Historik Thomas Lindenberger zmiňoval jisté napětí mezi politickou historiografií, která má větší sklon dějiny diktatury SED představovat jako dějiny útlaku a soustředí se na moc a opozici, a historiografií sociálně orientovanou, která si spíše všímá společenských aspektů a v jejímž centru stojí většina společnosti, jež nepatřila ani do struktur moci ani mezi odpůrce režimu. Oba tyto směry pochopitelně mají i své politické souvislosti, první je více podporován konzervativní částí politického spektra, druhý spíše levicí, toto rozdělení ale není nijak rigidní. Jürgen Danyel i Rainer Eckert upozornili na propastné rozdíly v kvalitě, kterou může mít připomínání diktatury SED, ať už v elektronické nebo materializované (muzea, výstav, památníky...) podobě. Soukromé internetové stránky nebo soukromá muzea každodennosti komunismu mívají často sklony k jakémusi „historickému fetišismu“ a je proto třeba vedle nich z veřejných zdrojů financovat skutečně kvalitní, historii adekvátně zprostředkovávající instituce.

Marcus Meckel ve svém vystoupení zdůraznil základní konsensus, který v německé politice panuje, pokud se jedná o reflexi dějin diktatury SED. Všem demokratickým politickým silám je zřejmé, že je třeba zajistit otevřenost bádání, které nebude závislé na politice a nebude tudíž zneužitelné. Z této myšlenky vzešla i Nadace pro výzkum a dokumentaci diktatury SED. Oba němečtí novináři pak hovořili mimo jiné o zpřístupňování svazků Stasi, které se v Německu díky obsáhlému a preciznímu zákonu nemohlo zvrhnout v jakousi medializaci jednotlivých kauz. Tím předznamenali téma dalšího dne.

Program druhého dne zahájili historici Oldřich Tůma a Petr Blažek. Oldřich Tůma zdůraznil, že soudobé dějiny jako disciplína u nás před rokem 1989 neexistovaly, že jsem tedy v úplně jiné pozici než Němci, kteří mohou na leccos navazovat. Co se týče institucí, které pomáhají reflexi minulosti, přihlásil se k německému, otevřenému modelu nadací a fondů (zdůraznil i pozitivní příklad Česko-německého fondu budoucnosti), nikoli k modelu, který se ujal ve středovýchodní Evropě, tedy k institucím typu ústavů paměti národů. Petr Blažek oproti tomu zdůraznil nutnost instituce, která bude shromažďovat vydané dokumenty a pořádat další vzdělávací akce. Diskuze se pak točila okolo nežádoucí politické podřízenosti takové instituce a také kolem významu názvu „Ústav paměti národa“, který nekonvenuje s tím, že se bude jednat především o rozšířený archiv bezpečnostních složek MV.

V následující diskuzi jsme se exaktněji vrátili k tématu zveřejňování dokumentů východoněmecké Stasi a československé Stb. V německém zákoně o zpřístupňování těchto dokumentů skrze tzv. „Gauck Behörde“ jsou rozlišeny 4 kategorie lidí: postižení (oběti), třetí osoby, dobrovolní spolupracovníci a placení agenti. Obecně mají přístup k těmto dokumentům samozřejmě všechny oběti a třetí osoby, dále zaměstnavatelé, za účelem prověření svých zaměstnanců (v konkrétně def. Případech), orgány činné v trestním řízení a vědci za účelem vědeckého bádání. Ostatní osoby jen pokud předloží souhlas/doporučení obětí (sledovaných). Tento systém umožňuje přístup k dokumentům, ale zabraňuje bulvarizaci a medializaci. Petr Koura pak informoval o problémech českého zpřístupňování obdobných dokumentů: zákon z roku 2002 je mnohem kratší a liberálnější než německý, ale až do r. 2006 byly dokumenty reálně velice špatně přístupné, kvůli technickým problémům a neochotě pracovníků archivů. V současné době se přístupnost radikálně zlepšuje, na rozdíl od Německa je ale přístup k těmto pramenům osobní povahy (až na ochranu vyloženě osobních dat) neomezený. Petr Koura to jako problém nevnímá, někteří z účastníků semináře však poukázali na bulvarizaci a vytrhávání z kontextu, které je s tím spojeno.

Seminář vyvrcholil diskuzí s českými poslanci, která se točila zejména okolo plánovaného Ústavu paměti národa, prosazovaného současnou vládní koalicí. Zastánci i odpůrci ústavu se odvolávali na německý příklad, účastníci semináře však již díky předchozím diskuzím mohli tato odvolání se znalostí paralel i odlišností korigovat. Ukázalo se, že heslo „paměť národa“ nemá vlastně žádného zastánce, netrval na něm dokonce ani Marek Benda z ODS a Ondřeje Lišku ze Strany zelených vyloženě irituje, nikdo ale neměl energii navržený název měnit. Lubomír Zaorálek s celou koncepcí fundamentálně nesouhlasil, jeví se mu jako politická intervence do vědecké reflexe. Ondřej Liška vyjádřil diferencovanější postoj – s tím, že se bude snažit potlačit jakousi konzervativní, totalitaristickou, orientaci celého projektu, která je v navrhovaném zákoně implicitně přítomná a také rozšířit období, na něž se instituce zaměří rovněž na desetiletí 1938-1948. Hovořilo se také o politické zneužitelnosti (radu ústavu bude volit senát...), přičemž se ukázalo, jak málo nepolitických způsobů vedení obdobných institucí si čeští politici dovedou představit. Celkově se obnažila řada koncepčních problémů a nedomyšleností plánované instituce, zároveň ale nikdo nenabídl reálnou alternativu.

Matěj Spurný

Dodatek

Plánovaný ústav nakonec neponese kritizovaný název Ústav paměti národa, ale Ústav pro studium totalitních režimů, zároveň je v zákoně oddělen jako vzdělávací instituce od plánovaného Archivu bezpečnostních složek. Je to zásluha zejména iniciativy poslanců Strany zelených, snad částečně motivované i diskuzí na semináři Reflexe komunistické diktatury v České republice a v Německu.